Tatík na baterky

Podle doktorů jsem měl už před čtrnácti dny postávat v porodním sále, nervózně stepovat a čekat na mimino. Co myslíte, čekal jsem?

Ano, čekal jsem. Jenže ne v porodním sále a ne jen před čtrnácti dny. Čekám i teď. Ač je termín teprve před námi, všechno prý mělo být hotovo už daleko dříve. Nicméně příroda odmítla nechat si diktovat od lékařů a nekompromisně prohlásila, že je ještě čas, mimino se s tím ztotožnilo a rezolutně odmítlo cpát se ven. 

Takže pořád čekám.

 A abych svou informaci nenechal neúplnou – manželka neboli nastávající máma čeká také, že jo…

   A co na to teta z hor?

 

Kdo si počká, ten se dočká?

S tím se rozluč, chlapče drahý.

Chceš-li se tím heslem řídit,

vrosteš jednou do podlahy!

Fajn, teto, dík za komentář, ale teď jsi střelila kapánek vedle. Sice chápu, že se na problém čekání díváš z obecnějšího, ba přímo globálního hlediska, ale mám snad kvůli tomu místo čekání přikázat své drahé polovičce, ať už přestane dělat ciráty a začne rychle rodit?

Čistě mezi námi, vyzkoušet bych to mohl, ale obávám se, že by mě pak přinejlepším poslala na nějaké vyšetření.

Přírodo zadrž! – chce se mi zvolat, jakmile se podívám svou vysoce těhotnou drahou polovičku a hned potom na stav našeho baráku. Tady něco není v pořádku. O manželce řeč není, ta naštěstí v pořádku je, sebe raději vynechám – takže už zbývá jen ten barák. Ano, je to tak. Všechno rozděláno, nemáme kde pořádně bydlet – a dítě čeká už za nejbližším rohem. Co s tím?

Počítám-li dobře, termín je za více než tři týdny.  Což je dobrá zpráva. Jenže předevčírem má drahá povídá: „Kamarádka gynekoložka říkala, že bych do týdne mohla rodit. Prý tomu nasvědčují jakési příznaky. Jó, a něco podobného říkal i můj gynekolog. Co myslíš – pletou se?“

Nemyslel jsem si nic, protože jsem zjistil, že to v tu chvíli vůbec nedokážu, a hrůzou mi vstaly vlasy na hlavě. Na jednu stranu to je dobrá zpráva, protože tím se vždy nenápadně ujistím, že na hlavě ještě nějaké vlasy mám, ale na druhé straně – představa spárování dlaždic se spárovačkou v jedné ruce a miminem v ruce druhé zdá se mi býti docela šílená. „Nespěchej!“ zaúpěl jsem. „Vydrž až do dlaždic!“

(Chtěl jsem říci až do dubna, ale chybička se vloudila.)

V tuto chvíli zarážím proud své výmluvnosti, protože – ač neděle podvečer – práce nepočká. Jdu se pokusit posunout náš obývací prostor směrem k lepším zítřkům a ještě lepším pozítřkům – a tímto slibuji, že vám více či méně pravidelně budu podávat zprávy, co se děje. Seznámím vás se psem Cvakem, který mi před chvílí sjel jazykem ruku odshora až dolů (nerozčiluj mě, nebo ty kosti sním já, hele!), s kočičím miminem, jehož jméno si ještě nepamatuju, protože zatím je u své mámy a k nám dorazí až za pár týdnů, se synátorem Robim, který se konečně dočká sourozence, a samozřejmě i s miminem. Tedy až potom, co se s ním seznámím sám.

Jo, a nějak se tam budu motat i já, má drahá polovička – a náš rozestavěný obytný prostor. Máme se na co těšit – a vy koneckonců taky…

Víte, co by mi na to teď řekla teta z hor, která si nikdy nebere žádné servítky?
Při tréninku na miminka
přestaneš si pozor dávat?
Tak se nediv, že zakrátko
dítě budeš vychovávat!